Z Vesmíru

Napsáno 25.07.2004

Drazí čtenáři našich stránek, je tomu již delší čas, co jsem neaktualizoval rubriku duchovních slovíček, až jsem byl na své prodlení upozorněn. Pokusím se tedy po své odmlce profouknout své mozkové závity, jako píšťaly u varhan a zamyslet se.

Po svém svěcení jsem se ocitl na Vesmíru, kde je živo od rozbřesku do rozbřesku, jak jistě mnozí víte. Život tady nabízí mnoho myšlenek, které se mi honí pod čepicí. Například:

Například jsme měli jednoho dne mši svatou v Matoušovi. Zdaleka nepřišli na mši všichni. Podle dokumentů církve b je slavení mše vrcholem a pramenem společného života a symbolem jednoty či univerzálnosti církve a místního společenství /b. Při mši se všichni setkávají, mají zde své místo, jsou živeni Kristem, svědčí jeden před druhým o své víře a tak dále. Ale může být vrchol bez hory? Může být pramen bez vody? Může být vytvářena jednota bez přítomnosti? Může někdo vydávat svědectví o své víře bez naslouchajících uší druhého? A jak může být nepřítomný živen Kristem? Nepřítomnost některých mne velice skličovala a bolela: To je obraz o snaze vytvářet společenství. Můžeme mít pak plná ústa krásných slov, ale „skutek utek…“

Mám „v kapse“ ještě jiný postřeh. Na Vesmíru je postaven přes léto indiánský stan. Sešli jsme se v něm na večerní program. Je jedno, co bylo náplní večera. Všiml jsem si po chvíli, že se tam v koutku baví jedna trojice, v jiném zase jiní mládežníci, onde se jiní dva něčemu chichotají, někteří se sebrali a odešli… b To se nedokážeme bavit společně? /b Asi ne. Další obraz našich společenství, či naší snahy vytvářet společenství.

Vynesu ze sklepa svého srdce ještě jeden postřeh. Na posledním ze tří animátorských běhů jsem nabídl ke zpívání trojhlasý Otčenáš. Animátoři to byli zpěvaví a proč si tedy nezazpívat jen tak pro sebe a pro druhé. V notovém zápisu není dán přesný rytmus. Ten se přizpůsobuje textu. Zpívat jsme se tuto modlitbu naučili velice rychle, každý se vpravil do své melodie s přehledem, ale celkový dojem byl hrůzostrašný a odpudivý. Každý jakoby znal Modlitbu Páně po svém. Bylo ještě potřeba b se naučit modlit Otčenáš společně /b: Tady uděláme pomlku, koncovku protáhneme a jinou zase zkrátíme, tady jako kdybychom zpívali trioly.

Přál bych společenství Veky, aby se učila b modlit společně /b, aby našla svou b společnou řeč /b, aby z malých polozavřených kroužků různě se proplétajících vzniklo b jedno pevné kolo /b (vzpomeňte na Silvestr) a aby nám bylo spolu dobře, abychom byli rádi spolu.

A všem, kdo nejsou členy tohoto společenství fyzicky, přeji, aby nežili svou víru jako sólisti. To si Pán nepřál. Že to vyžaduje nikdy nekončící úsilí? Nebojte, Pán nás v ničem nenechává samotné! A žehná našemu mravenčímu úsilí. Říkám to s takovou jistotou, protože b jsem jeho žehnající ruku zakusil /b.