Náchodský týden
Napsáno 16.08.2004
Milí VeKáčci, aby nezůstala má duchovní slovíčka někde na půli
cesty, někde ve tmě zapomnění, rozhodl jsem se napsat je a nechat vložit na
stránky VeKy. Tak máte příležitost se k nim vrátit. A nebo pro ty, kdo
nebyli v Náchodě, přiblížit duchovní „lák“ náchodského týdne.
Není to kronika, protože o tu se postará někdo jiný.
b 8. srpna, neděle /b
V tento den jsme se začali sjíždět do Náchoda k Šimonovým, abychom jim
na pět dní okupovali dům. Byly rozděleny některé funkce a řečeny
pravidla naší společné domácnosti.
b 9. srpna, pondělí /b
Otevřeli jsme Písmo u prvního listu Soluňanům: i „A vy jste jednali
jako my i Pán, když jste uprostřed mnohé tísně přijali slovo víry
v radosti Ducha svatého“ /i (1 Sol 1, 6). Mluvíme-li o radosti,
měli bychom rozlišovat radost a radost. Radost Ducha svatého je mnohem
hlubší než radost, která pramení z nás, z našich uspokojení. Radost
Ducha můžeme mít i uprostřed trápení a všednodenní námahy a lopocení,
jak nás o tom přesvědčuje svatý Pavel. Každá radost pramení z nějaké
jistoty. Křesťan ví, že vše je vyhráno, že Kristus svým
zmrtvýchvstáním zvítězil i nad smrtí.
Na druhou stranu je konfrontován s b bolestmi /b vlastními
i světa, ale to mu nezabrání, aby neměl vnitřní pokoj a jistotu, dar
Boží, radost Ducha svatého. Pak je schopen radovat se s radujícími
i plakat s plačícími, aniž by se přetvařoval. Když se druhý raduje,
náš vztah může sklouznout k závisti nebo k pohrdání. Nedokážeme tedy
nést radosti druhého. A bolesti? To je ještě horší. Jak dokázat nést
bolest? Jsme příliš zarytí individualisté, nenecháme druhého, aby do nás
nahlédl, aby nehlédl do naší bolesti. Nasazujeme si masku, že vše je
v pohodě, ale ve skutečnosti to tak není.
Nakonec jsem vám ukázal jeden náčrtek. Ten velice schématicky vyjadřuje
naši situaci. Jsme sice jedna kapela, ale vnitřně rozdělena na několik
kroužků, které se sice protínají, ale jinak jsou sobě uzavřené. Naším
zájmem by mělo být zboření těchto kuloárů a budování b jednoho
kruhu, kde v centru stojí Ježíš /b. Čím blíž jsme Ježíši, tím
blíž máme jeden k druhému. Kolem nás jsou ještě lidé, kteří do
našeho společenství nepatří, ale kteří jsou k němu obráceni.
I s nimi je třeba počítat.
b 10. srpna, úterý /b
Každý den jsem se snažil zeptat se na témata, která jsou pro naše
společenství důležitá. Dnešní den jsem se snažil rozvinout předchozí
den.
i „Láska nechť je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte dobrému.
Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden
druhému. V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu.
Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí.
Sdílejte se s bratřími v jejich nouzi, ochotně poskytujte pohostinství.
Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují, dobro a ne zlo. Radujte se
s radujícími, plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro
druhého. Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám.
Nespoléhejte na svou vlastní chytrost“ /i (Řím 12, 9–16).
Co dodat k tomuto tak konkrétnímu Božímu slovu. Každé další slovo
může být pouze rozmělněním. Z celého úryvku jsem více komentoval:
„Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám“. Měl jsem na
mysli naši touhu po jiném úkolu, než jaký v kapele mám. Touhu zahrát si,
zazpívat si to a ono. Ne, je důležité b poctivě stát na místě,
které mi patří, a tam sloužit /b. Také jsem podtrhl: „Milujte se
navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému.“
Jako snahu b všímat si druhého /b, fandit mu, přát mu dílo,
které dělá, dobrořečit mu… a ne závidět mu či dělat mu naschvály.
b 11. srpna, středa /b
Tento den jsme šli na b pouť do Rokole /b. Byla to cesta, která
přinesla mnohým radost, což bylo znát na večerní rekapitulaci dne. Mnozí
byli šťastní, že se mohli doprovázet a cestou hovořit o tématech
vážných i nevážných. Sám vidím, jakou to mělo pro vás symbolickou
cenu b vzájemně se doprovázet na pouti /b. Je to úžasné gesto,
které bych si s vámi osobně rád zopakoval ještě mnohokrát. Je to gesto,
jak jsem psal, a u gesta není potřeba ani mluvit. Byla to také pouť
nazvaná Karlem Moravcem „Z Pekla k Panně Marii“. Mnozí si odnesli
mnohé.
Když jsem ráno před odchodem držel slovo, přečetl jsem vám alegorii
svatého Pavla, jak vypadá podle něho takové správné společenství.
Přirovnává ho k tělu Kristovu v 1 Kor 12. A co jsem podtrhl?
i „Oko nemůže říci ruce: ‚Nepotřebuji tě!‘ Ani hlava nemůže
říci nohám: ‚Nepotřebuji vás!‘ (…) Trpí-li jeden úd, trpí spolu
s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují
s ním.“ /i (1 Kor 12, 21.26).
Není bez zajímavosti zamyslet se nad svou cestou do VeKy. V důsledku to
není tak, že byste se jednoho dne rozhodli: „Vstoupím do VeKy.“ Bůh si
vás ve Vece přál mít! I Jirka je nástrojem Božích rukou, když vám
řekl, zda nechcete být členy VeKy. Všichni jsme nepostradatelní, b
všichni máme své místo, které si přál Bůh /b. Jeden druhému
nemůžeme lehkovážně říci: „Nepotřebuji tě!“ b Všichni se
potřebujeme! /b Nikdo nemá právo se povyšovat nad druhého. Každý
však má jiný úkol… Netřeba dodávat více.
b 12. srpna, čtvrtek /b
Jeden z vás mi na cestě do Rokole řekl, že by bylo dobré promluvit o tom,
co zpíváme: „Myslím si, že, když nějaký člověk složil písničku,
byla pro něho důležitá. Něco chtěl jejím prostřednictvím sdělit. Měli
bychom k ní také tak přistupovat a přemýšlet nad slovy, které
předáváme dál, lidem.“ Moc se mi toto téma líbilo. Vybral jsem proto
poslední žalm, žalm 150.: i „Všechno, co má dech, ať chválí
Hospodina! Aleluja.“ /i b Ať tedy veškeré naše počínání je
Boží chválou. /b Ať se tedy naše hraní a zpívání stává
modlitbou. Ne oslavou sebe sama.
b 13. srpna, pátek /b
Páteční den byl poslední společným dnem, ve kterém jsme mohli nejen
zkoušet společně, ale i být společně. Zvolil jsem jako úryvek znovu
z první kapitoly prvního listu Soluňanům: i „Stále vzdáváme díky
Bohu za vás za všecky a ustavičně na vás pamatujeme ve svých
modlitbách… Lidé sami vypravují…“ /i (1 Sol 1). Mluvil jsem
o pozadí tohoto listu. Apoštol Pavel založil v Soluni křesťanské
společenství, ale protože mu tam hrozilo nebezpečí, musel uprchnout. Za
sebou zanechal mladé společenství a logicky měl o něj strach. Obstojí ve
zkouškách, které na společenství dolehly? Posílá proto svého
spolupracovníka Timoteje, aby se do Soluně podíval. Timotej se vrací
k Pavlovi a nadšeně vypráví o pevné víře a dobré pověsti mladičkého
společenství křesťanů. Pavel nato píše nadšený list, plný hřejivého
povzbuzování. Sám sebe přirovnává k otci nebo i k matce křesťanů
v Soluni. My jsme se měli odpoledne přesunout do Malých Svatoňovic, kde
jsme měli b vydat plody svého společného života a nácviků /b.
„Budou lidé sami vypravovat“ o naší víře, o naší lásce a o naší
pevné naději? A co my navzájem? Budeme pamatovat jeden na druhého, až se
rozejdeme do svých domovů? b Budeme se za sebe navzájem modlit? Chtělo
by to. /b
b 14. srpna, sobota /b
Moc se mi líbilo, že jsme se po koncertě a po společném obědě
shromáždili pod jednou střechou stanu a ještě mezi sebou jsme se obdarovali
zbytkem korálků. Každý z nás sice dostal jen dva a někteří tři, ale
mnozí rozdali klidně i čtyři korálky. Že to zní podivně? Ano, ale b
ten, kdo je obdarován, rozdává dál /b. Vděčnost se neváže na
korálky, ta má širší srdce. A jestliže se říká úsloví, že
například „pohár trpělivosti přeteče“, tak b VDĚČNOST
NEPŘETEČE! /b
b Závěr /b
Na závěr bych ještě rád zmínil poznámku k jedné z našich večerních
modliteb, která se vryla do srdce nejen mně, doufám. Modlili jsme se žalm
136. K uvedení do této modlitby jsem navrhoval, že přečtu vždy polovinu
verše a refrén: „Jeho milosrdenství je věčné“, zvolají všichni. Za
posledním veršem: i „Chválu vzdejte Bohu nebes, jeho milosrdenství je
věčné“ /i, můžeme udělat tři tečky. Celý život se nám má
stát tímto refrénem: „Jeho milosrdenství je věčné.“ Na vše, co nám
Bůh dává, máme odpovědět tímto zvoláním. Líbilo se mně, že tento
refrén kdosi zmínil i na závěr pouti. Je dobré na to pamatovat: „Jeho
milosrdenství je věčné!“
Nepostihl jsem jistě všechna svá slova a myšlenky, kterými jsem
„hýřil“ v Náchodě. Ale alespoň něco. Jsem rád, že jsem s vámi
mohl být, jít s vámi z Pekla k Panně Marii Sedmiradostné, že jsem mohl
zažít i zázrak z přítomnosti Ježíše mezi námi, atd. Těším se
napříště.
Petíšek