VeKa

je společenství asi 30 mladých lidí, kteří svým zpěvem a hudbou chválí Boha. Často pořádají různé koncerty a doprovázejí setkání mládeže.

Náchodský týden

Napsáno 16.08.2004

Milí VeKáčci, aby nezůstala má duchovní slovíčka někde na půli cesty, někde ve tmě zapomnění, rozhodl jsem se napsat je a nechat vložit na stránky VeKy. Tak máte příležitost se k nim vrátit. A nebo pro ty, kdo nebyli v Náchodě, přiblížit duchovní „lák“ náchodského týdne. Není to kronika, protože o tu se postará někdo jiný.


b 8. srpna, neděle /b

V tento den jsme se začali sjíždět do Náchoda k Šimonovým, abychom jim na pět dní okupovali dům. Byly rozděleny některé funkce a řečeny pravidla naší společné domácnosti.


b 9. srpna, pondělí /b

Otevřeli jsme Písmo u prvního listu Soluňanům: i „A vy jste jednali jako my i Pán, když jste uprostřed mnohé tísně přijali slovo víry v radosti Ducha svatého“ /i (1 Sol 1, 6). Mluvíme-li o radosti, měli bychom rozlišovat radost a radost. Radost Ducha svatého je mnohem hlubší než radost, která pramení z nás, z našich uspokojení. Radost Ducha můžeme mít i uprostřed trápení a všednodenní námahy a lopocení, jak nás o tom přesvědčuje svatý Pavel. Každá radost pramení z nějaké jistoty. Křesťan ví, že vše je vyhráno, že Kristus svým zmrtvýchvstáním zvítězil i nad smrtí.

Na druhou stranu je konfrontován s b bolestmi /b vlastními i světa, ale to mu nezabrání, aby neměl vnitřní pokoj a jistotu, dar Boží, radost Ducha svatého. Pak je schopen radovat se s radujícími i plakat s plačícími, aniž by se přetvařoval. Když se druhý raduje, náš vztah může sklouznout k závisti nebo k pohrdání. Nedokážeme tedy nést radosti druhého. A bolesti? To je ještě horší. Jak dokázat nést bolest? Jsme příliš zarytí individualisté, nenecháme druhého, aby do nás nahlédl, aby nehlédl do naší bolesti. Nasazujeme si masku, že vše je v pohodě, ale ve skutečnosti to tak není.

Nakonec jsem vám ukázal jeden náčrtek. Ten velice schématicky vyjadřuje naši situaci. Jsme sice jedna kapela, ale vnitřně rozdělena na několik kroužků, které se sice protínají, ale jinak jsou sobě uzavřené. Naším zájmem by mělo být zboření těchto kuloárů a budování b jednoho kruhu, kde v centru stojí Ježíš /b. Čím blíž jsme Ježíši, tím blíž máme jeden k druhému. Kolem nás jsou ještě lidé, kteří do našeho společenství nepatří, ale kteří jsou k němu obráceni. I s nimi je třeba počítat.


b 10. srpna, úterý /b

Každý den jsem se snažil zeptat se na témata, která jsou pro naše společenství důležitá. Dnešní den jsem se snažil rozvinout předchozí den.

i „Láska nechť je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte dobrému. Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému. V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu. Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí. Sdílejte se s bratřími v jejich nouzi, ochotně poskytujte pohostinství. Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují, dobro a ne zlo. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého. Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám. Nespoléhejte na svou vlastní chytrost“ /i (Řím 12, 9–16).

Co dodat k tomuto tak konkrétnímu Božímu slovu. Každé další slovo může být pouze rozmělněním. Z celého úryvku jsem více komentoval: „Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám“. Měl jsem na mysli naši touhu po jiném úkolu, než jaký v kapele mám. Touhu zahrát si, zazpívat si to a ono. Ne, je důležité b poctivě stát na místě, které mi patří, a tam sloužit /b. Také jsem podtrhl: „Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému.“ Jako snahu b všímat si druhého /b, fandit mu, přát mu dílo, které dělá, dobrořečit mu… a ne závidět mu či dělat mu naschvály.


b 11. srpna, středa /b

Tento den jsme šli na b pouť do Rokole /b. Byla to cesta, která přinesla mnohým radost, což bylo znát na večerní rekapitulaci dne. Mnozí byli šťastní, že se mohli doprovázet a cestou hovořit o tématech vážných i nevážných. Sám vidím, jakou to mělo pro vás symbolickou cenu b vzájemně se doprovázet na pouti /b. Je to úžasné gesto, které bych si s vámi osobně rád zopakoval ještě mnohokrát. Je to gesto, jak jsem psal, a u gesta není potřeba ani mluvit. Byla to také pouť nazvaná Karlem Moravcem „Z Pekla k Panně Marii“. Mnozí si odnesli mnohé.

Když jsem ráno před odchodem držel slovo, přečetl jsem vám alegorii svatého Pavla, jak vypadá podle něho takové správné společenství. Přirovnává ho k tělu Kristovu v 1 Kor 12. A co jsem podtrhl?

i „Oko nemůže říci ruce: ‚Nepotřebuji tě!‘ Ani hlava nemůže říci nohám: ‚Nepotřebuji vás!‘ (…) Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují s ním.“ /i (1 Kor 12, 21.26).

Není bez zajímavosti zamyslet se nad svou cestou do VeKy. V důsledku to není tak, že byste se jednoho dne rozhodli: „Vstoupím do VeKy.“ Bůh si vás ve Vece přál mít! I Jirka je nástrojem Božích rukou, když vám řekl, zda nechcete být členy VeKy. Všichni jsme nepostradatelní, b všichni máme své místo, které si přál Bůh /b. Jeden druhému nemůžeme lehkovážně říci: „Nepotřebuji tě!“ b Všichni se potřebujeme! /b Nikdo nemá právo se povyšovat nad druhého. Každý však má jiný úkol… Netřeba dodávat více.


b 12. srpna, čtvrtek /b

Jeden z vás mi na cestě do Rokole řekl, že by bylo dobré promluvit o tom, co zpíváme: „Myslím si, že, když nějaký člověk složil písničku, byla pro něho důležitá. Něco chtěl jejím prostřednictvím sdělit. Měli bychom k ní také tak přistupovat a přemýšlet nad slovy, které předáváme dál, lidem.“ Moc se mi toto téma líbilo. Vybral jsem proto poslední žalm, žalm 150.: i „Všechno, co má dech, ať chválí Hospodina! Aleluja.“ /i b Ať tedy veškeré naše počínání je Boží chválou. /b Ať se tedy naše hraní a zpívání stává modlitbou. Ne oslavou sebe sama.


b 13. srpna, pátek /b

Páteční den byl poslední společným dnem, ve kterém jsme mohli nejen zkoušet společně, ale i být společně. Zvolil jsem jako úryvek znovu z první kapitoly prvního listu Soluňanům: i „Stále vzdáváme díky Bohu za vás za všecky a ustavičně na vás pamatujeme ve svých modlitbách… Lidé sami vypravují…“ /i (1 Sol 1). Mluvil jsem o pozadí tohoto listu. Apoštol Pavel založil v Soluni křesťanské společenství, ale protože mu tam hrozilo nebezpečí, musel uprchnout. Za sebou zanechal mladé společenství a logicky měl o něj strach. Obstojí ve zkouškách, které na společenství dolehly? Posílá proto svého spolupracovníka Timoteje, aby se do Soluně podíval. Timotej se vrací k Pavlovi a nadšeně vypráví o pevné víře a dobré pověsti mladičkého společenství křesťanů. Pavel nato píše nadšený list, plný hřejivého povzbuzování. Sám sebe přirovnává k otci nebo i k matce křesťanů v Soluni. My jsme se měli odpoledne přesunout do Malých Svatoňovic, kde jsme měli b vydat plody svého společného života a nácviků /b. „Budou lidé sami vypravovat“ o naší víře, o naší lásce a o naší pevné naději? A co my navzájem? Budeme pamatovat jeden na druhého, až se rozejdeme do svých domovů? b Budeme se za sebe navzájem modlit? Chtělo by to. /b


b 14. srpna, sobota /b

Moc se mi líbilo, že jsme se po koncertě a po společném obědě shromáždili pod jednou střechou stanu a ještě mezi sebou jsme se obdarovali zbytkem korálků. Každý z nás sice dostal jen dva a někteří tři, ale mnozí rozdali klidně i čtyři korálky. Že to zní podivně? Ano, ale b ten, kdo je obdarován, rozdává dál /b. Vděčnost se neváže na korálky, ta má širší srdce. A jestliže se říká úsloví, že například „pohár trpělivosti přeteče“, tak b VDĚČNOST NEPŘETEČE! /b


b Závěr /b

Na závěr bych ještě rád zmínil poznámku k jedné z našich večerních modliteb, která se vryla do srdce nejen mně, doufám. Modlili jsme se žalm 136. K uvedení do této modlitby jsem navrhoval, že přečtu vždy polovinu verše a refrén: „Jeho milosrdenství je věčné“, zvolají všichni. Za posledním veršem: i „Chválu vzdejte Bohu nebes, jeho milosrdenství je věčné“ /i, můžeme udělat tři tečky. Celý život se nám má stát tímto refrénem: „Jeho milosrdenství je věčné.“ Na vše, co nám Bůh dává, máme odpovědět tímto zvoláním. Líbilo se mně, že tento refrén kdosi zmínil i na závěr pouti. Je dobré na to pamatovat: „Jeho milosrdenství je věčné!“

Nepostihl jsem jistě všechna svá slova a myšlenky, kterými jsem „hýřil“ v Náchodě. Ale alespoň něco. Jsem rád, že jsem s vámi mohl být, jít s vámi z Pekla k Panně Marii Sedmiradostné, že jsem mohl zažít i zázrak z přítomnosti Ježíše mezi námi, atd. Těším se napříště.

Petíšek



Sdílet dál...

     

TOPlist