Koncerty v Praze

Napsáno 31.10.2004

Bylo, nebylo, za sedmero horami a sedmero vrchy, kde linka MHD č. 312 jezdí jenom občas, rozprostíral se na svahu kopce jeden malý zámek s tichými chodbami a hlubokým sklepením…


b Pátek, 15. 10. 2004 /b

i „Ještě si musím vyluxovat v pokoji a setřít chodbu. Za chvíli mi přijede návštěva.“ /i Ani jsem nepustil hadr z ruky a už se přede mnou objevily první návštěvnice, které právě dorazily do zámku. i „Jo, pojďte, vono to už je skoro suchý.“ /i

img images/clanky/ji­ri_cerny.jpg /img
Čím více venku ubývalo světla, tím více přibývalo nocležníků pod střechou. Když už nás bylo dost, zahájili jsme společné sezení pořádnou oslavou se zpěvem, chlebem a vínem – a ne jen tak obyčejným, ale přímo nebeským.

Jakmile nebylo ani na krok vidět a krajinu zahalila černočerná tma, objevil se najednou z té tmy mezi námi Jiří Černý, milý to host a taktéž písničkář. O pěknou hudbu nebylo nouze, padlo i nejedno slovo povzbuzení a k dobré náladě vypilo se mnoho hrníčků teplého čaje.


b Sobota, 16. 10. 2004 /b

Hned po ránu za kuropění nám místní kněz P. Kamil Novák kladl na srdce duchovní slova o kráse a umění. A pak jsme strávili příjemné dopoledne tím, že někdo si hrál, někdo si zpíval a někdo se na ně jenom koukal a poslouchal, jak jim to pěkně jde.

img images/clanky/tran­zit.jpg /img
Odpoledne jsme si opět ještě chvíli hráli. Když se začalo připozdívat, sbalili jsme si svých pět švestek a všichni jsme jeli do kostela. Nebyl to kostel jen tak obyčejný, ale převelice obrovský, s nádhernou vysokou klenbou a dokonalou akustikou, která obzváště dobře nese basové tóny.

I rozbalili jsme opět svých pět švestek a jali se z nich loudit podivné zvuky. Taky jsem si zahrál. Společně s Ondrou jsme hráli na takový zvláštní instrument, který má spoustu páček, knoflíků, koleček a jedno tlačítko na vypnutí a zapnutí. i „Přidej středy na dvojce.“ „Vazbí sbor.“ „Uber mu ty basy.“ „Ať si zapne mikrofon!“ /i

No, nebylo to jednoduché poprat se s takovým mohutným prostorem jako je v kostele zasvěceném babičce sv. Václava na náměstí uprostřed Prahy zasvěceném Míru. Nezbylo, než opět sbalit švestky, věčný to úděl tahače páček a kroutiče knoflíků.

Od babičky k vnoučeti. Dva vozy plné pěti švestek vyjely směrem ke kostelu sv. Václava, kterýžto se nachází v té části Prahy, kde se hodně smějí. A kdyby nás viděli, smáli by se ještě více, protože sv. Václav je nedostupně
opevněn spletí jednosměrných ulic a záludných křižovatek. K českému králi se jen tak někdo nedostane!

Když už jsme potřetí kroužili kolem kostela neznajíce cestu k němu, přestali jsme dbát pravidel slušného chování a svorně jsme se rozhodli dostat se ke knížeti za každou cenu, nejraději po co nejkratší trase, třeba i vzdušnou čarou. Opilci v parku tedy pokrčili nohy, abychom jim je nepřejeli, cesta byla jako přesně dělaná pro nás. Ještě že četníci, kteří měli strážnici hned naproti, spali a nevěděli o nás. Jinak by se byli zdráhali nás ke knížeti pustit.

Tak jako se to běžně dělává na královských návštěvách, i my jsme králi přinesli mnoho beden plných vzácných pokladů z křemíku, mědi a některé i s pozlacenými konektory! Kéž tu přečkají bez úhony dnešní noc.


b Neděle, 17. 10. 2004 /b

img images/clanky/ka­varna.jpg /img
Nevadilo, že noc byla krátká. Brzy zrána se nám totiž šikovně podařilo vyčíst z chytrých map, že jedna cesta ke králi je nezabezpečená jednosměrkami a tudíž by jí šlo nepozorovaně proklouznout.

Podařilo se! Ještě že četníci spí nejen v sobotu večer, ale i v neděli ráno. Nedaleký šenkýř nám přeochotně nalil kávového nápoje, i když si za to nechal spravedlivě zaplatit. Při mši sv. jsme byli svědky tvrdé bitvy mezi Izraelity a Američany, ale zásluhou trvale zdvižených rukou patera Mojžíše Františka Převrátila se vše v dobré obrátilo a Američané utrpěli zdrcující porážku. Jenom někdo říkal, že to nebyli praví Američané, ale pouze jejich odnož. Praotec Amerik totiž měl bratrance jménem Amálek. Ten si vzal vílu Amálku a měli spolu Amálečany a žili spolu šťastně a pokud neumřeli, tak spolu žijí dodnes.

img images/clanky/moj­zis.jpg /img
Ale abych se vrátil zpět k tématu. Oběd na faře, označené u dveří výstižně „Misijní banka chudáků“, byl výborný. Tvář místní farní kuchařky radostí jen zářila a abychom jí tu radost ještě umocnili, zazpívali jsme jí „Zář tváře tvé“.

Sotva jsme stačili dozpívat, přiklusali náhle naši zvědové, že je plný kostel lidí, asi se tam něco děje. i „Jde se do kostela,“ /i zavelel kapelník rozhodně a bez váhání. Jak se později ukázalo, bylo to moudré rozhodnutí a
věčná škoda by to byla, kdybychom toho nevyužili a neukázali, co umíme.

Tentokrát jsem za nic netahal ani ničím nekroutil. Užíval jsem si libých tónů vzadu, kde jsem také nenápadně pozoroval, jak si lidé kupují duhové kotouče plné stříbřitého světla. i „Tohle je studiový a tamto je živý.“ „Jé, tak to já si skočím pro peníze do bankomatu. Budete tu ještě chvíli?“ /i

img images/clanky/mse­.jpg /img
Když už se zdálo, že je konec a že každý půjde dál svou cestou, objevila se náhle uprostřed chrámu obluda, která měla padesát hlav a sto nohou. Běhala bezhlavě po hlavní lodi chvíli sem, chvíli tam a občas zamířila i do bočních lodí. Přitom požírala lidi; ti se jí vzdávali zcela bez rozmyslu a dobrovolně. Jaká to pošetilost! Ještě že si nevšimla, že menší skupinka lidí, mých přátel, je i v presbytáři. Jistě by je taky pohltila.

Právě ve chvíli, když zamířila ke mně a když už se zdálo, že nemám šanci, dozněly poslední tóny a obluda jako mávnutím kouzelného proutku zmizela. Uf! Jsme zachráněni. Vyvázli jsme o fous.

Lidé dávali všemožně najevo, že se jim libé tóny líbí, ale nic naplat, času není nazbyt. Ještě dlouhá cesta je před námi. I zamířili jsme zpět ke svým domovům.

Zbývá vyložit pár bedniček s křemíkovými a měděnými poklady u Apolináře a cestou pár lidiček na Hvězdě a vracím se opět do zámku za Prahou, kde chodby opět utichly, ale vzpomínky budou ještě dlouho doznívat.