VeKo, Natočto!, aneb natáčeli jsme CD

Napsáno 28.02.2005

b Středa, 23. 2. 2005 /b

„Tak já už asi půjdu, za dvacet minut mi to jede. Abych to vůbec stihl.“ „Tak se měj hezky Pavle, ať se vám to povede. Ahoj.“ Takhle nějak jsem se rozloučil, s batohem na zádech a spacákem v ruce, a vyrazil, abych stihl autobus, který mě měl dovézt do cílové stanice Praha, Černý most. Chvíli jsem si zdřímnul, a už jsem se blížil k hlavnímu městu. Nemohl jsem se dočkat dalšího dne. Trocha napětí, strachu, nedočkavosti, zvědavosti, ale hlavně touhy zpívat a hrát. To vše se ve mně vařilo. Poseděl jsem v KFC, dal si něco málo na zub, vypil kafe a koupil lístky na čtyři dny dopředu. Poslední chvíle relaxace a hup do metra na Hlavní nádraží.

Tam už na mě u pokladny č. 2 čekalo pár známých lidiček. Kuba, jako vždy s dobrou náladou, mě přivítal svým oblíbeným: „Zdarec jak sviňa, Pájo!“ a já věděl, že s mi nimi bude dobře. Společně s Dančou, Aničkou, Filipem a Kubou jsem netrpělivě vyhlížel Jirku, který nás měl vyzvednout a dopravit do ADCM Nazaret, kde jsme měli strávit nejen dnešní, ale i následující noci. A už ho vidím, ruku v ruce s Terezkou nás přivítal, a už si to šineme směr metro. Po několika minutách jsme konečně dorazili do Nazareta. Sundali batohy a uvelebili se v místnosti nám určené. Seznámili se s neznámým prostředím, povečeřeli, zahráli si stolní fotbálek a ulehli ke spánku, který každý z nás potřeboval, protože zítra nás čekal velký den. Takhle pro mě začalo natáčení, kterého jsem se již od doby, kdy jsem se o něm dozvěděl, nemohl dočkat. Již zítra, zítra… chrchrchr pšššš......


b Čtvrtek, 24. 2. 2005 /b

„Vstáváme, pánové, už je čas!“ No, moc se mi nechtělo, spalo se mi dobře, bylo mi pěkně teplíčko a venku byla taková zima. Ale přesto jsem vylezl. V kuchyňce už na nás čekala děvčata, která nám připravila snídani. Rychle
něco zhltnout, popít čaje a hurá na autobus. „Stočtrnáctkou na Klárův ústav a pak stotřiadevadesátkou na Náměstí bratří Synků.“ Tak zněl rozkaz a my ho naprosto bez chyby splnili. Na konečné jsme vystoupili a uviděli početnou skupinu VeKáčů a VeKaček, i Kaček. Téměř v plném počtu jsme vyrazili směr studio Good Day Records. Bylo něco málo po čtvrt na devět.

Když jsme došli na místo, nikomu se nechtělo věřit, že právě v tom starém domě, za obyčejnými dveřmi se skrývá studio plné drahé techniky a přístrojů. Prošli jsme vchodem a za baráčkem našli malou přístavbu skrývající místnosti, které se nám pro následující čtyři dny měly stát útočištěm. Studio bylo moc pěkné (a podle některých členek i pomocník našeho mistra zvukaře :-) ), sice neskýtalo moc prostoru, ale bylo útulné, a byla z něj cítit pohoda, se kterou se v něm pracuje, a to nás velmi povzbudilo. Sundali jsme bundy, boty, batohy a uvelebili se v malé místnůstce vedle, kde jsme měli trávit čas, kdy se nenahrávalo. Ovšem ta byla tak malá, že kdybyste chtěli ukázat, jak velkou chuť máte nahrávat, zranili byste minimálně čtyři další kamarády. Jednoduše místnůstka byla malá, a proto věčně přeplněná. Nám to ale nevadilo a stejně jsme tam všichni rádi chodili, možná proto, že nám tam Anežka připravovala čajíky a chleby, abychom nevyschli a nekručelo nám hlady do
mikrofonů.

A nastalo stěhování. První přišel na řadu Kuba, nastěhoval si do vedlejší místnůstky studia, určené pro basu a bicí, své miláčky, čímž zmenšil prostor o deset procent a my se museli více smáčknout. Pak začal hrát a my se museli smáčknout ještě víc, protože vedle něho nikdo stát nevydržel. Pomalu se začal připravovat prostor, mikrofony se daly na svá místa, muzikanti začali ladit a zpěváci rozezpívávat. Trvalo to nějakou chvíli, než jsme začali hrát, a všichni jsme se už nemohli dočkat. Asi ve dvanáct hodin, po všech těch zkouškách mikrofonů a nástrojů a nastavení toho všeho, co pan zvukař Jirka Mašek potřeboval, jsme se seřadili okolo našich „ákágéček“ a „pseudonojmanů“ a zazpívali první kousek. Za ten Jirka-šéf (budu používat toto pojmenování pro podobnost jmen s Jirkou-zvukařem) označil i Možná už brzy se vrátíš /i. Zazpívali jsme, zahráli, Jirka-zvukař vše doladil a mohli jsme začít. Jenže přišla paní zvukařová, Zuzka Mašková, která nám přinesla oběd a my byli donuceni ho sníst. S nechutí jsme opustili pozice před mikrofony a jen velmi rozzlobeni, že nás někdo přerušuje, jsme popadli lžíce a pustili se do slepicenapaprice :-).

Ta ovšem byla velmi dobrá, a tak se nám nálada vrátila. Posíleni obědem jsme opět stanuli u mikrofonů a začali znova. Zazpívali a zahráli a Jirka-zvukař konstatoval, že slepicenapaprice nám asi hodně chutnala, a že jsou naše bříška plná, a tak zkusíme jiný kus, při kterém bychom se rozproudili, rozpohybovali a tím pomohli trávení. A Jirka-šéf řekl: i „Bůh je síla má“ /i, tak jsme mu odpověděli, že i naše. On pak dodal, že to neříká jen tak, ale že se tak jmenuje další pecka (toto slovo velmi rád používal Jirka-zvukař, asi má rád třešně) a my pochopili, obrátili noty a už stáli v pozoru, protože pan dirigent měl ruce zvednuté, a to všichni musí stát nehnutě. To už bylo lepší, a tak po několika opravách, poznámkách a radách našeho pana hudebního režiséra Milana Böhma, vtipných hláškách a povzbuzení Jirky-zvukaře a nabuzení Jirky-šéfa jsme z režie uslyšeli: „No dobrý, děcka, tak to bychom měli, šup s ní do kufru. Dáme ještě tak dvě tři, ať máme z čeho stříhat a jdeme na další.“ To nás potěšilo. Trvalo to sice asi hoďku, ale komu by se tahle vypalovačka a zřejmě pilotní singl našeho nového CD nechtěl zpívat pořád dokolečka :-).

„Dáme si malou pauzu a budeme pokračovat“. Tak tuhle větu jsme měli ze všeho nejradši. Občerstvili jsme se, protáhli a opět nastoupili před mikrofony a Jirku-šéfa. Na něj byla radost se dívat, protože okolo nás stále poskakoval a točil se dokola, to jak měl zpěváky a muzikanty všude okolo sebe (sbor před sebou, vpravo Hrocha s klapkami a kytaru (tam jsme se střídali Petíšek a já, další dny ještě Standa a Michal), trochu dál Štěpána se sólovkou, vlevo flétnisty Terezku se Soptíkem (později vedle nich přibyli šmidlisti Petr, Klárka, Jana a Marek) a za zády, za prosklenými a zvukotěsnými dveřmi, basáka Toma a bubeníky Honzu a Kubu, to aby nedělali moc velký rámus. A podobně to pokračovalo celý den, během kterého jsme natočili další dvě písně: i Opatrujte vaše děti /i a i Možná už brzy se vrátíš /i.

Asi v šest hodin jsme se rozptýlili do svých ubytovacích zařízeních. Někdo do Nazaretu, jiní na koleje či na priváty, které okupují během svého pražského študýrování, někteří to měli jednoduché, protože v Praze prostě bydlí, a tak jeli domů. Ne všichni však po šesté odjeli, ještě asi do osmi se ve studiu zdrželi někteří z nás, ti museli dotočit sóla, či přetočit pasáže, kde jim trošku ulítla ručka. Pak nastala správná chvíle na zhodnocení v místním restauračním zařízení, kde jsme načepovali energii, chci říct načerpali. No, a pak už se šlo opravdu spát. Čekal nás přeci další velký den. Pro mnohé těžší, než si mysleli :-)…