Zkouška před diecézkem
Napsáno 14.03.2005
b Pátek /b
img images/clanky/dasa_tuckova.jpg /img
Je pátek 11. 3. 2005. Mráz pomalu prostupuje unaveným tělem a já se
snažím „stopovat“. Nakonec se mi to podaří a červený Renault 21 mi
zastavuje. To je ale divné, vždyť uvnitř sedí členové kapely – Terezka
Š., Filip a za volantem Tomáš – tak nasedám dovnitř a společně
vyrážíme do Deštného, kde máme přípravnou zkoušku. S přibývajícími
kilometry na tachometru se venku mění klimatické podmínky. Podle Tomáše si
připadáme jako ve vesmíru. My krásně v teplíčku, schováni před útoky
sněhových vloček a větrem, kdežto v Galaxii tak příjemně určitě
není. Cesta, i díky pohodové náladě, nám ubíhá rychle. V Deštném
jsem poprvé v životě svědkem, jak se nasazují sněhové řetězy. Musím
uznat, že to Tomášovi opravdu šlo, protože za chvilinku jsme už zase
seděli v „kosmické lodi“ a překonávali poslední metry. Přibývalo
decimetrů sněhové pokrývky a s tím se zvyšovalo naše očekávání.
Jaká bude zkouška? Co všechno a jak spolu prožijeme?
Po přivítání jsme se pomalu přesunuli do jídelny, kde jsme slavili mši
svatou. „Ke klavíru, rozezpívat“, znělo z úst Jirky a tím se rozjela
naše společná páteční večerní zkouška. A čím jiným bychom mohli
začít než kolínskou hymnou? Podařilo se nám jí (přesněji řečeno pouze
českou verzí) celou prokousat. Díky pokročilé hodině jsme uvítali
následující program – společné zakončení okolo hořící svíčky a
přesun do prvního patra, kde na nás čekaly spacáky.
b Sobota /b
Druhý den začal budíčkem o půl osmé. Ti čilejší již před ním stihli
dojet do Deštného pro čerstvé rohlíky ke snídani nebo připravit stoly.
Dopoledne bylo ve znamení dělené zkoušky. Zpěváci kolem jednoho stolu
v jídelně a muzikanti v krbovce, našem útočišti. Hlavním bodem na
programu byla (jak jinak než) kolínská hymna. Čas plynul tak rychle, že
než jsme se, my zpěváci, dostali ke konci, byl tu oběd a s ním nucená
pauza. Pak jsme dostali hodinové volno, které každý strávil po svém.
Někdo zalezl do spacáku, jiný se učil svůj part nebo hrál společenské
hry.
Většina však vyrazila ven, vždyť procházka na čerstvém vzduchu přece
nikdy neuškodí. Jenže vše se již východem z budovy změnilo. Vstupem na
vzduch jste se stali terčem sněhových koulí svých vlastních kamarádů.
„Kam ten svět spěje!“ :o) Naši skvělou náladu a radost, že můžeme
blbnout a dovádět jak malé děti, brzy pocítili i členové režijní
skupinky. Ale nechtěli jsme, aby z toho byly problémy, tak jsme je po chvíli
nechali jít jejich vlastní cestou a my jsme pokračovali. Myslíte, že nám
vadilo, že jsme byli mokří od hlavy až k patě? Vůbec ne. Copak vás
může něco odradit od dělání andělíčků, skákání šipek, když kolem
vás je taková spousta bílého sněhu? Někteří toho začali využívat, že
druhý leží ve sněhu, a tak se strhl nový boj. Nazvala bych ho „všichni
proti všem“, protože suchý člověk bez stopy sněhu na svém oděvu
upoutal pozornost ostatních a brzy už suchým nebyl. Čas polední pauzy se
chýlil ke konci, tak jsme museli přestat.
Místo plánované společné zkoušky byla ještě dělená, protože zpěváci
to všechno dopoledne nestihli. Za deset minut pět se nám (zpěvákům)
podařilo dodělat hymnu, tak jsme si ji museli ještě přede mší, která
začínala v pět, zkusit i s muzikanty. Po mši svaté večeře a hodinová
pauza. Ti, kterým nestačilo popolední blbnutí, vyrazili znovu. Tentokrát
jsme se vybavili sáňkami. Bylo to úžasné za šera dovádět. Opravdu jsme
si toho sněhu užili. Taky jsme byli pěkně mokří, ale to přeci zase
uschne.
Na večerní společné zkoušce jsme dávali dohromady hymnu, ale stihli jsme
i jiné písničky. Mezi tím jsme se dozvěděli informace o příštích
akcích, společně si trochu popovídali a speciálně Pavlu Rouskovi jsme
zazpívali kolínskou hymnu. Zdálo se, že byl potěšen a možná i trochu
překvapen, jak i přesto, že písničku cvičíte celý den, vás dokáže
rozpohybovat (a to i ty, kteří jinak stojí jako kamenné sloupy!). Každý
jsme cítil, že celodenní úsilí někam vedlo. Když už se nás únava
začala zmáhat, zapálili jsme svíčku a zakončili den společně kolem ní.
Je to krásný symbol, který představuje cíl naší snahy. Vytvářet
společně dílo, v jehož středu je Bůh, největší „sponzor“ našeho
díla.
b Neděle /b
Neděle začala tradičně mší svatou po půl osmé. Byla slavena za Lucku a
Martina, kteří nás před dvěma lety předešli do Božího království.
Potom jsme nasytili i své žaludky. Dopolední program byl ve znamení
společné zkoušky, při které jsme si projeli všechny písničky zpívané
v průběhu celého víkendu a přidali k nim songy, které budou na novém
CD. Se zvyšující se únavou a pokročilejší hodinou se blížil závěr.
Konec nejen našeho společného muzicírování. Před obědem, s kterým
přichází loučení, jsme ještě stihli společně poděkovat a poprosit
naše patrony a trochu poklidit v krbovce. Po vynikajícím obědě jsme se
pomalinku začali rozjíždět do svých domovů nebo na koleje (popřípadě
internáty), abychom si odpočinuli, načerpali nové síly, protože už
příští týden nás čeká další akce – doprovázení diecézního
setkání.
Co říci závěrem? Pro někoho to byla úplně normální zkouška s kapelou
jako každá jiná, pro mě ne. Možná to bylo díky tomu, že jsem i přes
všechna odhodlání nedokázala mít otevřený sešit a plnit si mozek
informacemi. Prostě to nějak nešlo. Nešlo nezpívat, když ostatní se
snažili ze sebe vydat to nejlepší. Je krásné, jak mladí lidé dokáží
využívat svých darů a tím sloužit ostatním. Jsem moc ráda, že jsem se
touto formou mohla podílet na oslavě Boha a doufám, že totéž cítili
i ostatní.
Díky všem za krásný víkend a těším se na další akce s vámi. Myslím,
že nejen mně zůstanou v srdci krásné vzpomínky.
Až kolem vás půjde někdo a bude si zpívat: i „Venimus adorare eum,
Bůh je s námi. Venimus adorare eum, Immanuel.“ /i nebo jen: i
„Ó, ó, Immanuel“ /i neklepte si, prosím, na čelo a nebojte se
o jeho zdraví, vždyť jen strávil víkend v krásné přírodě Orlických
hor, obklopen mladými muzikanty a s malými přestávkami od rána do večera
se pokoušel naučit předsazené synkopy kolínské hymny a říkám vám, že
vycítit ten správný rytmus nebylo jednoduché.