Zkouška na Vesmíru III

Napsáno 02.10.2005

b Pátek /b

Od pátečního rána jsem nemyslela na nic jiného, než na Veku. Stihnu se připravit? Co mě tam čeká?

Na poslední chvíli nám Terezka Machová řekla, že nás odveze na Vesmír autem, protože nám má vařit…

Stepovala jsem chvilku na smluveném místě ve smluvený čas, pak se začala trousit zbytek posádky zeleného Formana. Ale nám snad nebylo dopřáno odjet! První zádrhel se vyskytl – jak se vlastně otevírá kufr? Terezka se však nenechala odradit, usilovně „kvedlala“ s otvíráním, až vyhrála… Když jsme všechna zavazadla pečlivě naházeli do kufru, objevila se další nepříjemnost, která nás zdržela asi na půl hodiny, ale dobře se vyřešila. Konečně jsme chystali odlet, ale – třetí nesnáze – zablokovaný volant! Raději jsme si došli pro inteligentního poradce…. Nakonec jsme tedy vyrazili a předpisově se „řítili“ na Deštné.

Jela jsem na Vesmír s velmi smíšenými pocity. Na jednu stranu jsem nevěděla, co od toho mám očekávat a bála jsem se, že tam nikoho neznám a že budu při hraní a zpívání úplně nemožná… , na druhou stranu jsem se moc těšila a byla jsem zvědavá. Také to byla (a je) pro mě veliká čest být členem Veky.

Musím se se studem přiznat, že jsem předtím na Vesmíru ještě nebyla – a tím se moje nejistota ještě znásobila.

Když jsme dorazili, příjemně nás přivítali a začalo veliké seznamování. Všude, kam jsem se vrtla, podával mi někdo ruce a představoval se. Bylo to moc milé, akorát, že jsem si připadala taková cizí (ale to je asi normální) a tak naráz jsem si nezapamatovala skoro žádné jméno… :-)

Jelikož jsme přijeli poměrně pozdě, hodili jsme si jen věci na půdu a začla mše sv. (Byla pěkná – pro mě docela neobvyklá :-) )

V průběhu bohoslužby bylo už hodně zřejmé, že někteří ještě nevečeřeli (neúnavně se ozývali něčí žaludky), takže když skončila, vrhli jsme se na vše, co připomínalo jídlo.

Poté nám oznámili, že si máme vzít šátky a jít ven. Když jsme se shromáždili do kroužku pod lampou před vchodem, chytli jsme se za ruce a každý o sobě něco stručně řekl, abychom se navzájem poznali…. Pak jsme se přesunuli na volejbalové hřiště. Další část „seznamky“ byla, že při zaznění zvonku si máme někoho rychle polapit, dřepnout si a po dobu 1 minuty o sobě tomu druhému něco říci, ptát se a odpovídat. (Bylo to pro mě docela obtížné, protože jsem nevěděla, co vyprávět, na co se ptát… byla jsem rozpačitá, ale bylo to pěkné. )

Při dalším „úkolu“ jsme konečně plně upotřebili naše šátky nebo utěrky tím, že jsme si zavázali oči. Ti, co (alespoň trochu) viděli, nás rozdělili do několika „hadů“. Ruku v ruce jsme pak cestovali poměrně složitým terénem, plnili někdy nelehké úkoly, až jsme se propojili do jedné velké „anakondy“. (Zažila jsem u toho spoustu legrace a také lépe poznala další vekáče.) Nakonec po „strastiplné“ cestě jsme společně doputovali poslepu (za dozoru vidících :-) ) do kostela sv. Matouše. Tam jsme se modlili, zpívali… Cítila jsem, jak mě rozbitými okny ovívá větřík… Když jsme byli vyzváni sundat z očí stínidla, naskytl se mi krásný pohled! Nocí ztmavlý kostel byl osvětlen loučemi, stáli jsme v kroužku a uprostřed něho byl svíčkami utvořen kříž, jako symbol přítomnosti Pána Ježíše… Panovala nádherná atmosféra…

Pak měl Jirka promluvu, z níž jsme se také dozvěděli, že předává svou funkci dirigenta Filipovi… Bylo to pro mě veliké překvapení a myslím, že nejen pro mě. Byly to (jak řekl otec Pavel) velké chvíle. Na některých tvářích byly vidět slzy… Ani se nedivím – po pěti letech Veky měl nastat nový začátek – věřím, že to pro ně muselo být obtížné…

Každý si pak mohl individuálně v kostele rozjímat nebo pak už odejít na Vesmír…

To bylo už asi po půlnoci, když jsem řešila dilema na jakou matraci si lehnout :-) , pak jsem se na nějakou svalila a pak pěkně chrněla…


b Sobota /b

Ráno v půl osmé mě vzbudil nádherný zpěv otce Pavla. Jelikož ze všeho nejneraději vstávám, poležela jsem si, dokud to šlo. V osm hodin jsme se shromáždili v jídelně, pěkně si zazpívali, pomodlili se a papali. Poté nám nový šéf (čti Filip) oznámil, co s námi bude dál.

Nejprve jsme se rozezpívávali pod vedením Terezky Šlégrové – bavilo mě, když nás učila, jak musíme stát a otvírat pusu (já jsem to pořád zapomínala :-) )

Pak jsme se rozdělili – pár muzikantů šlo vymýšlet aranž do krbovky a my ostatní jsme se sešli v týmu na zpívání. Filip byl chuděra takový nesmělý, protože prý dirigoval poprvé. Domlouval si s námi, co jak bude ukazovat a když se toto gesto neosvědčilo, změnilo se. No prostě legrace. Já ostatně byla ze začátku také docela vyjevená, protože jsem se snažila naučit s ostatními altíky nějaké druhé hlasy, ale vůbec mi to nešlo. Také jsem si ještě pořád vtloukávala do hlavy jména lidiček, které jsem si ještě nezapamatovala. Tato pěvecká zkouška byla docela namáhavá, ale za sebe bych řekla, že se vyvedla a byla zábavná. Naučili jsme se několik nových písniček, lépe se navzájem poznali.

Před obědem se stalo to, z čeho jsem měla největší strach. Muzikanti si nás zavolali (několik houslistů a flétnistů) do krbovky, abychom s nimi zkusili několik písniček. Když se všichni šmidlisté usadili se svými nástroji, byla jsem příjemně překvapená – bylo nás dohromady 6 houslistů! Docela jsem se bála, že budu „nucena“ improvizovat (což mi moc nejde), ale bylo to v pohodě, protože už pro nás měl Petr připraveno pár rozepsaných not, nebo jsme hráli přímo z Hosany. Takto jsme zkoušeli ještě chvíli, dokud nezazvonil zvonek na oběd.

Kuchařinky a kuchařové pro nás připravili výbornou česnečku a maso s knedlíkem a omáčkou (nevím, jak se to jmenovalo). Bylo to fakt moc dobré!!! Díky všem, kdo se na tom podíleli! :-)

i Pozn. aut.: /i Musím tady zmínit, že jsme po obědě umývali nádobí a hrozně mě to bavilo. Takovou super myčku doma nemáme! Jen se to naskládá do těch sít, trošku ošplouchne, strčí do myčky a hned je hotovo. Celkově mě ta kuchyň na Vesmíru fascinovala. Vše tam má svoje přesné místo, všechno je takové veliké…

Poté jsme si užívali sladkého odpočinku a k tomu nám neustále někdo líbezně hrál.

Odpoledne jsme ještě chvíli docvičovali odděleně. Pak se k nám naskládali zpěváci a mohlo se začít dohromady. To bylo překvápko! Když se dala muzika a zpívání dohromady, bylo to úplně o něčem jiném! Všechno bylo takové „živější a plnější“! A ty písničky, které byly doteď supr, z těch byla úplná bomba :-) !

Každý, jak byl optimisticky naladěn a nadchnut, tak celý Vesmír ožil. Vždy když byla chvilka pauzy, hrálo a zpívalo se o sto šest. Panovala celkově taková dobrá nálada – ať se člověk poděl kamkoliv.

Asi od šesti hodin byla mše sv. Každý, kdo chtěl mohl vzít své fidlátko nebo foukátko a vznikla docela pěkná muzika.

Dále byla večeře a po ní se opět zkoušelo.

Byl to opravdu silný zážitek. I když jsem byla už velice unavená, při tomto zpívání a hraní jsem na to dočista zapomněla. Pořádně jsme to tam rozjeli, přitom si tu hudbu a společenství užívali. Jak krásně nám to šlo! Na některých písničkách jsme se vyloženě vyřádili. Na všech bylo vidět jejich nadšení a radost. Myslím si, že to bylo hodně zásluhou Filipa. Byl takové sluníčko – neustále se na nás při dirigování smál a dodával nám elán – To člověka hrozně povzbudí. (Díky, Filipe, že Tě máme!)

Toto je důkaz toho, že když spojí síly a nadchne se více lidí pro jednu (ještě k tomu dobrou) věc a pomáhá jim velkou měrou Pán Bůh, vyjde z toho něco úžasného (jako toto společenství, zkoušky, tento večer…)

Dobila jsem si „baterky“ energií a nadšením na týden dopředu. Jakékoliv nepříjemné pocity se úplně přehlušily touto zkouškou a vším, co následovalo.

Když tato superzkouška skončila, šli jsme do školy. Vidíte dobře! Pan učitel Ondra nám totiž předváděl (s pomocí neposedného žáka Páji Držky), jak na mikrofony.

Na závěr dne jsme se srotili opět v krbovce. Otec Pavel nás vybídl, aby každý z nás postupně zhodnotil celý dnešní den. Neslyšela jsem od nikoho snad jediné negativní ohodnocení. :-) Bylo to moc krásné…

Ten den jsem šla spát šťastná a děkovala moc Pánu.


b Neděle /b

V neděli nás opět vzbudila krásná písnička.

Po snídani nám otec Pavel rozdal kolínské odznáčky (děkujeme :-) ) a Filip jakési dotazníčky a pravidla Veky.

Jelikož jsem měla hned po mši sv. odjet, nevěděla jsem, kam dřív skočit. Balit si, vyplňovat „formulář“…?

Asi v 8:50 jsem vykročila ve společnosti s několika lidiček směr kostel v Deštném. (Cestou mi kouzelný dědeček (čti Pája Š.) v autě pomohl s houslemi :-) )

Mše se jakjinak, než vyvedla, akorát, že jsme při písničkách příliš „kuňkali“ :-)

Sotva jsem se s ostatními rozloučila, už přijela maminka a frnděli jsme domů.

Ohodnotím to celé tak, že jsem vůbec nečekala, že to bude tak skvělé.

Po ten víkend jsem zapomněla na všechny starosti a vracela jsem se přeplněná příjemnými dojmy

Je to super, že jsem poznala tolik nových lidí a vzali mě mezi sebe (díky)

Chtěla bych také moc poděkovat všem, kdo mi jakkoliv pomohli, povzbudili mě.

Velké díky patří také všem, kdo mi umožnili být ve VeCe… Je to moje veliká radost.

A hlavně děkuji Pánu.