Ježíš je má skála TOUR I

Napsáno 28.11.2006

Letošní podzim byl v naší Vesmírné kapele výjimečný a zlomový především tím, že jsme vyrazili na naše historicky první turné – b JEŽÍŠ JE MÁ SKÁLA TOUR! /b
První koncert naší podzimní „šňůry“ se měl konat v pátek 27.10. ve Slavoňově, u příležitosti setkání Schőenstadtské mládeže. Koncert byl ale nakonec z mě neznámých důvodů přesunut do Nového Města n. M. (já osobně se domnívám, že tak bylo rozhodnuto proto, aby po Filipově zářijovém dopise nepřijela ve smluvený čas jedna polovina kapely do Bačetína a druhá do Slavoňova, ale to je jen taková moje subjektivní hypotéza – čert ví proč, nebo možná spíš – raději – ví Bůh, proč tomu tak nakonec bylo…?) Faktem ale je, že díky tomuto rozhodnutí se stala další zlomová věc v historii Veky, totiž to, že jsme porušili naše nepsané pravidlo – hrát (pokud možno) tam, kde jsme ještě nehráli a tak se pachatel (i když v poněkud trochu jiném složení) vrátil na místo činu po čtrnácti měsících, ale to spíš jen tak pro zajímavost…

Další koncert naší velkolepé JJMS Tour byl opět zlomový, a to tím, že nám lámal turné na polovinu. Měl se odehrát v jedné z jádrových oblastí Královéhradecké diecéze – v Červeném Kostelci, což je někde mezi Končinami, Stolínem a Bohdašínem, ale nebudu předbíhat…

Oficiální začátek naší čtyřdenní akce byla ve čtvrtek, ve 20:00, mše sv. ve Slavoňově. S Lukášem a Filipem jsme jeli společně z Brna. Vyjeli jsme celkem včas, ale velký provoz a nečekané objížďky zavinily, že jsme dorazili do Nového Města s půl hodinovým zpožděním. Tam Filip vyřídil potřebné věci s Pájou, naložili jsme Dana a honem do Slavoňova. Ve Slavoňově jsme vystoupili v 19:48 před kostelem a ouha – nikde nikdo! Napadly nás tři možnosti: 1. Buď všichni ještě nedorazili 2. Všichni jsou někde blbě a jenom my čtyři jsme tady správně 3. Jsme blbě my:-( Po dvou minutách čekání a usilovného přemýšlení jsme si řekli, že asi © je (Bohužel) správně… Co teď!? Naštěstí jednoho moudrého a duchaplného člena posádky (můžete se zeptat třeba Dana, Lukáše, nebo Filipa – koho…) napadlo, že by mohli být všichni v poutním domě, takže to dopadlo nakonec happyendem a kluci vystoupili v 19:58 na místě setkání, živi, zdrávi a hlavně včas! Já jsem odjel s naivní představou, že se budu ještě přes noc učit, domů (samozřejmě, že jsem se nakonec nenaučil nic, protože doma mě rodiče a sourozenci začali zahrnovat otázkami typu: „Jak jdou študia?“, „Jaká byla cesta?“, nebo „Co novýho v Brně?“… no a bylo po učení…), takže nevím, jaký byl večerní program ve Slavoňově a ranní přesun do Nového Města nad Metují, ale co jsem tak slyšel, tak se prý povídalo, hrály se hry a bylo to prý moc fajn… (škoda – příště budu rozumnější a vezmu to za ten správný konec – vykašlu se na učení!!˘)


b Pátek /b

V pátek dopoledne jsme zkoušeli v klubovně na faře v Novém Městě. Zkouška byla (tedy alespoň pro mě) dosti náročná, tak už jsme se nemohli dočkat na avizovaný oběd, ke kterému byly špagety a po obědě zasloužené pivo, či kofolu – jak kdo – dle věku a chuti…

Odpoledne jsme už toho tolik nenazkoušeli, protože ve farním kostele pak probíhal paralelně s naší zkouškou pohřeb. Jakmile se kostel vyprázdnil, dali jsme se do stavění aparatury a zvučení. V 16:00 jsme pak měli společně s mladými Schőenstadťáky mši svatou, kterou část VeKy akusticky doprovodila. Po mši sv. následoval koncert. Skvělou atmosféru až po kůr naplněného kostela dobarvil svým moderátorsky – hereckým vystoupením diecézní herec č. 1 (promiň, Maruško Štěpánová ;-) ) Kryštof. Koncert se celkem povedl. Velmi milé od publika bylo, jak nás nakonec asi třikrát vytleskalo. Děkujeme! Potlesk ale nepatří nám, ale Pánu, z milosti jehož jsme tím, čím jsme a díky němuž může VeKa vůbec být.

Po koncertě jsme si sbalili všechna fidlátka, naskládali se do aut a rozjeli se směr Kostelec. Na Háčku už na nás čekala dlouholetá členka VeKy, Terezka Machová, která nás uvítala, ubytovala, nakrmila a napojila – no prostě úžasný – díky moc, Terezko!


b Sobota /b

V sobotu ráno nás Filip nenechal zrovna moc dlouho vyspávat a hned po snídani jsme všichni mazali do kostela rozbalovat, stavět, zvučit a cvičit. Bylo potřeba doladit různé mouchy z Nového Města a Ondru čekal nelehký úkol, totiž nazvučit barokní kostel s dosti mohutnou ozvěnou. Zkrátka práce v kostele bylo jak na kostele…

Dopolední (lépe řečeno přespolední) zkouška se nám protáhla do 12:50, takže jsme pak pospíchali na Háčko, abychom stihli v jednu oběd. Oběd byl výborný! Nepamatuji si sice již, co jsme vlastně měli, ale vím, že mi to fakt moc chutnalo! Po obědě nám to šlo s nacpanými bříšky (resp. břichy, popř. pupky – jak kdo…) skopce dolů paradoxně o dost hůř než před obědem do kopce nahoru…

Odpolední zkouška byla také velmi plodná, udělal se kus práce, nicméně když vpodvečer Filip řekl: „Pomodlíme se a půjdeme na večeři“, myslím, že většině z nás zněla ta slova pro velkou únavu mnohem lahodněji než obvykle.

Po večeři následoval v 19:00 koncert náchodské, křesťanské, punkrockové kapely Timotej, jejímž členem je i náš skvělý kytarista b Honza „Pahejlek“ Teichmann /b. Byla to síla, byl to fakt nářez, bylo to vážně skvělý! Všichni jsme si to fakt užili, atmosféra byla bezvadná, pařilo se, jásalo a skákalo – prostě fakt kotel! A co bylo na tomto koncertě také velmi povedeného bylo to, že se tam bývalý a nynější cellista VeKy domluvili, že zajdou na chvíli na jedno posedět a nakonec se z toho vyklubalo parádní posezení v šestnácti lidech (a pak, že basa tvrdí kapelu ˘), ale nebudeme předbíhat…

S posledními tóny posledního přídavku se všichni místní, plni dojmů, rozešli pokojně do svých domovů a my jsme se odebrali do kostela nachystat kůr a zkusit si ordinárko na nedělní mši svatou. Zhruba za hodinu bylo nacvičeno, pan farář zajistil kostel a my jsme se přesunuli na Háčko do jídelny k zakončení dne. Při té příležitosti nám Kuba a Lukáš oznámili, že s námi dohrají turné a poté ve VeCe skončí. Jejich rozhodnutí nás nemohlo nemrzet, ale to už je život – jedni lidé odcházejí a noví zase přicházejí a ve VeCe tomu není jinak…

Po společném zakončení dne se někteří z nás odebrali rovnou do hajan a někteří šli ještě na chvíli posedět a popovídat si do místní hospůdky. Ne, že bychom nebyli po tak náročném dni unaveni, ale čas tentokrát výjimečně nehrál proti nám, protože to zrovna vyšlo na tu jedinou, vskutku kouzelnou, noc v roce, kdy je po 2:59 zase znovu 2:00, takže jsme mohli chvíli v klidu popovídat, aniž bychom tím výrazně ukrajovali z neděle… Bylo také moc fajn, že s námi zašli popovídat i někteří místní kamarádi a kamarádky – bývalí členové VeKy!


b Neděle /b

Ráno byl budíček velmi brzy (i když vlastně o hodinu později˘). Rychlá snídaně, nutné kafe, umýt se, obléci se a bez delších prostojů rovnou na kůr do kostela, kde nás ještě přede mší čekala Terezka s rozezpíváním a krátká zkouška. Mše svatá byla velmi pěkná. Po celý následující týden, v jehož závěru mě čekala těžká zkouška, jsem si často opakoval Bartimeiova slova z evangelia, která pan farář dále rozváděl ve své promluvě – „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Zabralo to – smiloval se…

Po mši jsme museli všechny nástroje a aparaturu přenést do presbytáře, nachystat na koncert, nazvučit a ani jsme toho nestihli moc nazkoušet, když si někdo všimnul, že máme být za necelých 5 minut na Háčku na obědě. Ach jo – to je nápor! Při hromadném poklusu do kopce – směr Háčko jsem si v duchu říkal, že měl ten Josef Lux asi pravdu, když říkával, že správnej křesťan musí přijít do nebe pořádně unavenej…

Oběd byl opět výborný a tentokrát si dokonce i pamatuji, co k němu bylo – bramborový salát a řízek! Salát byl opravdu vynikající – nejlepší, jaký jsem kdy jedl! Měl ale jeden háček – Maruška a maminka Štěpánovy mi ho naložily na talíř tolik, že by mi stačil dosyta nejen k tomu nedělnímu obědu, ale i jako proviant na celý týden do Brna. A ještě k tomu řízek přes celý talíř – a hrome! No, dopadlo to nakonec dobře, nějak (vůbec nevím jak) se to do mě přeci jen vešlo, ale další moje jídlo byla až pondělní snídaně…

Koncert začínal ve 14:00. Jeho moderaci si tentokrát připravili Lukáš s Filipem a bylo to opravdu velmi dobré – BANG-BANG! ˘ Koncert se nám podle ohlasů a i z našeho vlastního dobrého dojmu, myslím, vydařil. Velmi milé na závěr koncertu bylo, když nám přišly děti a mládež z farnosti poděkovat za koncert a každému z nás věnovali papírového ježečka. Na úplný závěr dostal slovo otec Kubant, který nám vysvětlil etymologii slova amatér a konstatoval, že jsme dobří amatéři a že nám přeje, abychom jimi i nadále zůstali. Vůbec jsem netušil, že to slovo má ve svém pravém slova smyslu základ v latinském slovese amare, milovat. Amatér je tedy ten, kdo to, co dělá (v našem případě hraje a zpívá), dělá z lásky. Kéž se nám toto přání otce Kubanta daří přivádět do praxe a jsme skutečně těmi, kdo zpívají a hrají ne pro peníze, uznání, obdiv, nebo slávu, ale ať jsme těmi, kdo zpívají a hrají z Lásky k Pánu i ke svým bližním!

Víkendový pobyt v červenokostelecké farnosti byl báječný! Skoro bych i řekl, že se velmi blížil mým představám, jak to bude asi jednou vypadat v nebi˘ Rád bych tedy jménem kapely poděkoval celé farnosti, zejména panu faráři, který měl s námi trpělivost, když jsme mu prakticky celý víkend okupovali kostel. Dále pak maminkám a holkám, které se o nás tak pěkně staraly, které nám navařily a napekly tolik dobrot a napájely nás vynikajícím moštem – díky moc! Děkujeme také panu řediteli Wajsarovi, že jsme měli možnost bydlet na Háčku a panu Machovi, za vyrobení krásného VeKa bildboardu. Děkujeme všem, kteří se jakkoliv podíleli na tom, abychom mohli u vás hrát, i vám, co jste si nás přišli poslechnout – Pán Bůh zaplať vám všem!

Úplně největší díky ale patří Pánu Bohu, bez jehož vůle, řízení a požehnání by cokoliv z toho šlo samo opravdu jen stěží…

b Díky Tobě Pane! /b