Pohřeb Zdendy Mertlíka

Napsáno 02.12.2006

Chtěla bych se s vámi rozdělit o dojmy ze soboty 2. prosince 2006. Ráno, ještě skoro za tmy, jsem vykročila z domova na malé jičínské vlakové nádraží, kde jsem nasedla do osobáčku směr Hradec Králové a na hodinku spokojeně usnula. Z Hradce jsem pokračovala autobusem do Dobrušky. Od 9 hodin měla v kostele sv. Václava probíhat zkouška VeKy + zpěváků a muzikantů z řad Zdendových kamarádů, kteří se chtěli na rozloučení s ním podílet tímto specifickým způsobem. Když jsem vešla do kostela, slyšela jsem krásně jasný zpěv a nádhernou melodii, ale nemohla jsem přijít na to, odkud se line. Jako by tam spíš někdo pouštěl cd. Nakoukla jsem do prvního výklenku a nic. Do dalšího a také nic. Tak jsem došla skoro až k oltáři, když jsem se otočila a došlo mi, že budu muset vyjít na kúr :-) Následující dvě hodiny jsem se pak snažila uvést svůj hlas do nějaké obstojné formy a ladit se zbytkem. S Maruškou Šimonovou a Evčou Chasákovou jsme si zvlášť libovaly v tenorových partech písní z Taizé :-)

V poledne jsme si všichni na chvíli odskočili na faru – na záchod, na teplý čaj a něco málo k snědku. Před jednou hodinou už jsme ale zase stáli na svých místech na kůru. Prostor pod námi se rychle plnil lidmi, kteří přicházeli vyjádřit soustrast Zdendově mamince, jeho sestrám a dědečkovi a rozšířit záplavu květin na jeho bílé rakvi. Kulisu dotvářel náš zpěv střídaný hudebním projevem místního varhaníka. V půl druhé začala mše svatá. Kolem oltáře se sešlo téměř dvacet kněží a v kostele pak přes dvě stě lidí, převážně mladých. Čestnou stráž u rakve drželi skauti, dále přišlo mnoho Zdendových kamarádů z řad animátorů nebo prostě známých z Vesmíru. Ač šlo o událost z lidského hlediska velice smutnou, musím říct, že celý ten den nebyl pro mě a pro nikoho tam přítomného dnem beznadějného zármutku. Atmosféra byla důstojná a slavnostní, řekla bych až krásná, pokud to můžete pochopit. Hudebnímu doprovodu se dostalo mnohých pochval, ale chtěla bych dodat (nejen) svůj osobní dojem. Kdykoli předtím jsem někde „vystupovala“ s VeKou, vždy (ač si člověk stokrát říká, proč, pro koho a s jakým cílem jde zpívat) v tom byla trocha exhibice. Ne třeba mnoho, ale vždy tam bylo trochu touhy po tom „předvést se“. Tentokrát to bylo ovšem úplně jiné. Všichni jsme věděli, že chceme zahrát a zazpívat Zdendovi. Říct mu (a i sobě navzájem) to, co se zpívá v těch písních, které jsme vybrali. Samozřejmě, že to chceme vždycky, ale nikdy předtím jsem to neprožívala tak silně. A pokud se všichni odpoutají od usilovné snahy být co nejlepší proto, aby ho ostatní obdivovali, je pak výsledek opravdu krásný díky souladu nejen tónů, ale také duší.

Myslím, že obyvatelé Dobrušky málokdy viděli a uvidí tak dlouhý průvod doprovázející zesnulého z kostela až na poměrně vzdálený hřbitov na místo jeho posledního odpočinku. A stejně jako mše sv. byl i průvod plný zpěvu, květin a modlitby a v slzách, kterým se přece jen nikdo neubrání, také naděje a víry v budoucí shledání…